Fejetony

Štědrý Večer na Starém Městě

Ponurou staropražskou ulicí, bičovanou prudkým mrazivým větrem unášejícím studené vločky, se klátí postava zahalená do rozedrané pytloviny. Co chvíli se shrbená žena zastaví a opře promrzlou rukou o oprýskané zdivo. Sotva popadá dechu. Volnou rukou tiskne na prokřehlý hrudník malou okoralou skývu chleba. Jediný počinek dnešního dne.

|

Od božího rána postávala nebohá matka na rohu Platnéřské ulice a žebrala pro své dítky něco k snědku. Spoléhala na velikost dnešního Velkého dne a na soucit a blahoslavené rozpoložení občanů Starého Města. Nikdo se však nad nebohou ženou po celý den nesmiloval. Smutné oči zalité slzami obracela co chvíli k soše statného rytíře nad průčelím domu s žádostí o pomoc. Pouze žebrákovi z Uhelného trhu se zželelo nebohé matky a rozdělil se s ní o vyžebraný chléb se slovy:“Pěkný a šťastný Štědrý den, tobě matko a tvým ratolestem. Snad vám tento chléb připomene Boží tělo a alespoň trochu zažene chlad. Potěš svá robátka.“ Vzápětí zalovil v kapsáři a podal ji i nevalně vypadající rybí hlavu. “Udělej jim alespoň polévku.“

Naposledy se podívala žena na sochu, jež jí po celý den dělala společnost a pokynula jemně hlavou. V údivu zůstala stát, jakoby se socha pohnula a zdvořilý úklon opětovala. Myslela však hned vzápětí, že jen oči stále zalévané slzami, klam onen vyvolaly a rozhýbala své prokřehlé údy směrem k domovu.

Pokračuje opuštěnou ulicí nasvícenou mihotavým světlem plynových lamp. Její nohy oděné do rozervaných opánků kreslí smutné stopy do čerstvě napadaného sněhu. Hodiny na nedaleké Staroměstské radnici odbíjejí osmou večerní. Všichni Pražané již usedli ke štědrovečerním stolům k prosté i bohatší tabuli v kruhu rodinném. Jen v malé sednici v Liliové ulici se ve staré posteli choulí tři děťátka. Tisknou se k sobě a zahřívají se svými tělíčky. Nejmladší, sotva tříletý Jonáš smutně vzlyká, obávaje se o svou matku. Hlady jim kručí v bříškách. Hrůznou sonátu utrpení dokresluje tlukot starých hodin nad vychladlou plotnou. V chodbě zavrzají dveře. „Maminka jde,“vykřikla nejstarší Kordulka. Děti pookřejí a pomalu vylézají z nejteplejšího místa v nehostinné místnosti. Matka těžce dopadá na židli. “Maminko, přinesli jsme nějaké dříví a uhlí až z Ovocného trhu, můžeme již zatopit?“ Kordulka s Václavem běží radostně k plotně. “Ale jistě, drahouškové,“ sípá žena a zapaluje malý kousek svíčky na plechové misce. Mihotavé žluté světlo svíčky spolu s ohněm z otevřených dvířek kamen proměňuje chudobnou světničku v pohádkové království. Žena si hřeje ruce a pláče. Pláče nad sebou a nad milovanými dětmi, kterým osud mnoho nenadělil. Sebral jim již v útlém věku otce, jenž tragicky zahynul, a nadělil jim chudobu a chrabré zdraví, s chudobou se snoubící. Voda v hrnci se začíná vařit a kapří hlava poulí své oči. Děti nasávají slastnou vůni, signalizující konec hladu. Pošťuchují se u prkenného stolu očekávajíce krmi. “Nic pro ty mé drobečky ani nemám, jak jim to jen vysvětlím, až budou stát u maličkého otřepaného stromečku, pro který šly až za hradby města?“ přemítá stále žena a je jí stále smutněji. Bez řečí snědli polévku a kousky tvrdého, okoralého chleba. “Maminko, kdy již přijde Ježíšek?“ slyší slabounký hlásek Kordulky. „Buch, buch.“ Matka i děti se podívají k oknu, od kterého se ozývá bouchnutí. Vidí jen neprůhlednou bílou stěnu, jež vytváří chumelenice. Vzápětí se bouchání ozve znovu, tentokrát na venkovní dveře. Matka se pomalu zvedá, bere misku se svíčkou a jde studenou chodbou ke dveřím. Děti slyší, jak matka bere za kliku a vzápětí prořízne noční ticho srdceryvný výkřik. Děti se chytly za ruku a jejich zornice se rozšířily v panickém strachu. „Pojďte honem ke mně“. Po chvilce se chodbou ozývá jejich cupitání. “Podívejte se děti, přišel k nám Ježíšek.“ Všichni koukají na chodník, kde stojí malá středověká truhla plná lesknoucích se zlaťáků. Děti radostně výskají a děkují Ježíškovi. Je po bídě.

Matka kouká do chumelenice, v které se ztrácí povědomá postava v historické zbroji. Pod čerstvě napadaným sněhem se pomalu ztrácejí stopy po starobylých láptích, které nosili v dobách dávných stateční a ušlechtilí rytíři.

Jan Hejma

Vaše redakce

Striptýz na Národní

Ten listopadový večer bylo v ušmudlaném bistru na Národní třídě, kterému nikdo neřekl jinak než Čajovna, opět plno. Partička hlučných taxikářů vedla řeči o svých kšeftech, šlapkách a hrdinských činech dosažených v boji se zákazníky, policajty a konkurencí, barman líně dozíral na potřeby hostů a občas prohodil rádoby vtipnou poznámku, za což byl odměněn hurónským řehotem. | Snad právě proto si nikdo nevšiml dívky, která plaše vstoupila do místnosti. Bylo to taková ušmudlaná chudinka, asi šestnáctiletá, ve špinavých bílých šatičkách a s okousanými nehty. Chvilku mžourala skrz cigaretovou clonu a pak zamířila k taxikáři s nejlidštější tváří. „Neměl bys dvacku?,“ zakňourala dívka prosebně. Překvapeně si ji prohlédl od hlavy k patě, odsekl: „Odpal!“ a odvrátil se. Ale ona se nedala: „Jen jednu dvacku, prosím tě“. Taxikář se k ní nasupeně otočil zpátky, ale pak si všiml její bídy a dostal nápad. „Dám ti pětikilo, když nám zatancuješ na baru,“ přislíbil. Aniž čekali na dívčin souhlas, dva chlapíci ji vyzdvihli na barový pult a ta se začala vlnit v rytmu hudby. „Sundej si šaty,“ zahalekal někdo. „To nemůžu,“ špitla, i když jí bylo jasné, že její stud i čest musí jít stranou, pokud chce ty peníze získat. Taxikář vycítil její váhání, vyndal balíček bankovek, oddělil z něj pět stokorun a položil je na pult. Děvče však stále váhalo. „Tak když se stydíš, vezmi si tohle,“ zahulákal další drožkář, odkudsi vylovil plyšového zajíčka a hodil jí ho. Tak se stydlivě začala svlékat. Nejdříve odhalila ramena, pak malá ňadra a nakonec ploché bříško. Povyk zvlčilých drožkářů, divoké tleskání a pískání jí ale začaly lichotit a stud se pomalu vytrácel. Když si přitiskla plyšáka na hrudníček, chlapi se rozeřvali ještě víc. To jí dodalo další odvahy a inspirace. Šaty se jí svezly kolem kotníků a ona je špičkou nohy odkopla ke dveřím, což bylo oceněno další salvou vášnivého řevu. Plyšový zajíček, který zvolna poznával všechna zákoutí jejího těla, se červenal studem, chlapi vzrušením a ona tancem. Vystoupení se blížilo k vrcholu a ona tanečními kroky k hromádce bankovek. Zazněly poslední tóny písničky a rázem vše umlklo. Nahá dívka se žádostivě natáhla po penězích, ale mohutná ruka se zlatým pečetním prstenem ji předběhla. „Nedostaneš nic,“ zasmál se jí taxikář do smutných očí. „Dělal jsem si srandu,“ sbalil peníze a ležérně je zastrčil do náprsní kapsy. Nonšalantně se rozhlédl po svých kamarádech a než zamířil k východu prohodil: „Nezaslouží si nic. Má špinavý nohy,“ a za hurónského smíchu, doprovázen svými kumpány, se vyvalil ze dveří. Zkoprnělé děvče stálo na baru se zajíčkem na prsou a skrz slzy pozorovalo odcházející muže. Jeden z nich se však od skupinky oddělil a vrátil se, a v ní se rozhořela jiskřička naděje, že přece jen něco dostane. Muž k ní natáhl ruku, ale místo aby ji obdaroval bankovkou, vytrhl jí zajíce z ruky. „Je pro dceru,“ dodal na vysvětlenou a se smíchem odkráčel. A to bylo naposledy, co tento podnik zažil tolik legrace a tolik ponížení.

Vaše redakce

Lahůdky z pekárny v Mostecké

Ač se to zdá neuvěřitelné, ke Karlovu mostu, tak jak si ho pamatuji z dětství, neodmyslitelně patřila pekárna. Takový malý krámek v Mostecké ulici, vzácný a proslavený svým pekařským uměním. Tady se totiž pekly housky a rohlíky velké jako lidský loket, každý za tři koruny, což byly tenkrát opravdu velké peníze, uvážíme-li, že za tu cenu si člověk mohl koupit hned deset rohlíků obyčejných. | Ale kam ty se hrabaly na pečivo z Mostecké. Dlouhé fronty mlsných Pražanů postávaly den co den před pekárnou. Každý chtěl to nejčerstvější zboží, ještě horké, z pece rovnou vytažené, s křupavou kůrčičkou a silně posolené. A jak úžasně voněly!

Snad každá procházka po Karlově mostě nebo Pražském hradě musela začít nebo končit u této pekárny. Cestovatel vybaven lahodným pečivem poté procházel malebnými zákoutími Malé Strany, kochal se pražskými skvosty, nahlížel do obchůdků se suvenýry a Nerudovkou stoupal až k bráně Pražského hradu, kde před povinností, hladem a únavou strnulou hradní stráží doždiboval poslední sousta tohoto pekařského zázraku. Na tuto trasu mu vystačily housky dvě, možná tři. Kupodivu na kratší cestu přes Karlův most mu jich nestačilo ani pět.

Důvod byl prostý. Mostecká pekárna byla vyhlášená nejen mezi lidmi, ale i v ptačí říši, zejména mezi racky. Ty věčně hladové a ukrákané potvory hlídaly, kdy se na Karlově mostě objeví první turista s houskou v ruce a pak na něj začaly s křikem dorážet a pořádat krkolomné nálety a útoky. A laskaví turisté, pro které krmení ptáků bylo náramnou atrakcí, se radostně dělili o kousky pečiva s pražskými opeřenci, kteří se o ně s pokřikem rvali ve vzduchu, na zemi i ve vodě, mlátili se křídly a klovali zobáky, k velké radosti všech přihlížejících.

Stalo se však, a ne jednou, že i jejich vzdušné souboje byly odsunuty do pozadí zájmu turistů. To bylo tehdy, když o přízeň racků na Karlově mostě soupeřili dva dědci. Každý čtvrtek odpoledne bojovali o to, kdo z pěti housek nakrmí více ptáků. Souboj obou dědečků netrval déle než půl hodiny, hádka o to, kdo z nich měl větší hejno racků, trvala o několik hodin déle. Skončila až pozdě večer v pivnici U Bonaparta u chutného piva, tlačenky a kousku kyselého chleba. Jednou však na most přišel jen jeden z nich. Ten kulatější. Položil na zídku několik housek a smutně je začal trhat na jednotlivá sousta. Ptáci se zdivočele přiřítili a začali se rvát nejen o kousky, které jim zvolna předkládal, ale rovnou o celé housky. Jejich křik se rozléhal široko daleko, strkali se a klovali, některé housky shodili do Vltavy, jiné nebyly přes ptačí tělíčka vidět. Děda smutně pozoroval obrovské hejno ptáků před sebou, pak se zvolna otočil, a aniž by si počkal na to, kdo bude vítězem, odešel.

O několik týdnů později zavřeli pekárnu. Mnozí Pražané se s tím dlouho nemohli smířit a ptáci z Karlova mostu se s tím nesmířili nikdy. Odlétli pryč a jejich křik nahradil zpěv písničkářů a pouličních muzikantů. Něco hezkého skončilo. A Karlův most začal žít jiným životem.

Gabriela Doušová

Praha je typická ženská

Má stovky podob a stovky nálad. Znám ji jako noblesní dámu v mušelínových šatech, jako uvřískanou a rozesmátou prostopášnici plnou rozkoše a smyslnosti, jako drahou a neřestnou milenku, deptající svého milence vášnivými polibky, zatímco mu z kapsy šikovně tahá poslední úspory.

|

Znám Prahu i jako moudrou vědmu, která toho hodně zažila a která hodně ví, ale i jako pavlačovou drbnu, která poví i co neví. Praha má širokou náruč otevřenou všem, a ti, kteří propadnou jejím kouzlům a svodům, se stávají na věky její součástí. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale její nedílnou součástí se stal i ošklivý a obrýlený kluk z Liverpoolu, John Lennon.

Přestože v Praze nikdy nebyl, jeho duch a jeho myšlenky se nesmazatelně vryly do jedné z šedivých a ničím zajímavých zdí uprostřed Kampy. Kdo ví, proč zrovna na tuto zeď, jen několik dní po Lennonově smrti, někdo vyryl jeho heslo „Válku válce“, a kdo k němu o něco později přidal Lennonův citát, že největší spravedlností na světě je ta, že slunce svítí pro všechny stejně. Zanedlouho k těmto dvěma citátům přibyly další. Úryvky z jeho písní, verše, myšlenky a moudrá slova a nejen jeho, ale i jiných lidí. Citáty o lásce, míru, svobodě a odvaze začaly zaplňovat celou plochu zdi. Začalo se jí říkat Lennonova a stala se kultovním místem, kde si lidé předávali tiché vzkazy, kde se psalo to, co se nesmělo vyslovit nahlas, kde moudří lidé napříč staletími radili mladým, co je a není v životě důležité, co je zásadní, čeho se držet a pro co žít, bojovat a umírat. A lidé si u této zdi při rytí citátů moudrých a při jejich čtení dodávali odvahu postavit se na odpor těm, jimž slova o demokracii a svobodě nebyla zrovna po chuti a jimž se tato zeď stala trnem v oku. Nešlo ji zbořit, tak ji alespoň přebílili. Ale vše začalo nanovo. Stovky špendlíků neúnavně vyrývaly další citáty do ještě vlhké omítky a matička Praha se na tento tichý boj dívala s moudrostí sobě vlastní, se shovívavostí a něhou, s láskou ke svým dětem, které s pomocí špendlíků a moudrých předků trpělivě a snaživě bojovaly proti nesvobodě a netoleranci.

Uplynulo několik let a přišla doba, kdy se již nemusela pravda potajmu škrábat do zdí, ale mohla se říkat nahlas. Doba, kdy Lennon přestal být představitelem pokleslé imperialistické kultury, ale také tichým symbolem svobody a míru mladých Pražanů.

Lennonova zeď dostala opět nový kabát. Ale již se nenašel nikdo, kdo by ho „znesvětil“ další moudrou myšlenkou. Stala se jen jednou z mnoha zdí, kolem níž se chodí bez povšimnutí a bez zájmu.

Ale moudrost Lennonovy zdi nezmizela. Pořád přebývá v mém starém bloku, ukrytém na dně lepenkové krabice. Ukážu ji každému, kdo by chtěl se mnou na ni zavzpomínat. A kdyby bylo zapotřebí, naškrábu ji zpátky tam, kam patří. Na šedou zeď uprostřed Kampy.

Gabriela Doušová

Odvrácená tvář Vánoc

Kde jsou ty časy, kdy se říkalo o Vánocích, že jsou svátkem míru a pokoje? V dnešní době jsou to spíše dny rekonvalescence po adventním maratónu, kdy obchody praskají ve švech a hospodyňkám povolují nervy. Ručičky statistických ukazatelů nákupů a zadluženosti lidu občanského jdou na doraz a není snad hodnoty, která by v té době zůstala stranou pozornosti statistických institucí.

|

Bohužel však právě statistiky upozorňují, že Vánoce mají i svou smutnou tvář. Právě o tomto slavnostním čase se zvyšuje počet úspěšných i naštěstí méně úspěšných sebevražedných pokusů, z nichž by se možná některým dalo předejít, kdyby…

Hon a spěch současné doby z nás nezřídka dělá jedince letící za svým cílem, kteří nemají čas ani prostor na to, aby se rozhlédli kolem sebe a občas svůj spěch přibrzdili. Nevnímáme ani lidi kolem sebe, zejména, jsou-li to poklidní samotáři, nestěžují si, nenaříkají a nenadávají na všechno kolem.

Především u osamělých lidí dokáží vánoční svátky vyvolat nejen nostalgii po krásných časech minulých (i když ve skutečnosti vůbec nemusely být tak krásné), ale také stavy úzkosti, jimž laická veřejnost nezřídka říká deprese. Radostné štěbetání cizích dětí, rodinné přípravy na Štědrý večer, vůně připravovaných jídel, to vše může člověka v úzkostném stavu postrčit k rozhodnutí, které bývá často nevratné.

Snad ve všech kulturách a tradicích je na takové lidi o svátcích pamatováno, někde, například u starých Peršanů, dokonce zákonem. Také v našich krajích bývalo dobrým zvykem přizvat nějakého hosta ke štědrovečernímu stolu, protože krom jiného, byl také vidinou štěstí a požehnání pro rodinu, která ho ke stolu pozvala.

V dnešní době se štědrovečerní hodování čím dál více uzavírá do rodinných stěn a pro osamělé hosty, a co je ještě horší, leckdy ani z rodiny, tam místo nezbývá. Nejspíš mají štěstí pro tu chvíli dostatek. Ale možná by stačilo zazvonit na osamělého souseda či sousedku, a s přáním hezkých svátků vánočních nadělit pár kousků cukroví nebo se podělit o trochu toho kapra, salátu či ovoce… a vlídné slovo.

Možná dokonce jen zazvonění a milý úsměv by dokázal odvrátit osamělou duši od kroku, který s Vánoci zoufale neladí. Okolí by pak nemuselo veřejně nechápavě vrtět hlavou a v koutku duše zpytovat svědomí, zda by zrovna jeho úsměv a přání požehnaných svátků nenaplnily mystérium Vánoc podstatně více, než bohaté dary pod umělým stromkem.

-raz-