Téma měsíce

Těžký život Jakuba Jana Ryby

“Hej, mistře, vstaň bystře, zhlédni na jasnost, nebes na švarnost, krásu uhlídáš, v tento noční čas.” Česká mše vánoční ... Sotva kdo z nás si umí Vánoce představit bez této melodie. Celé týdny před vánočními svátky zní doslova odevšad, už dávno by se nám měla zprotivit, a přesto jako bychom ji pak u štědrovečerního stolu nebo o půlnoční mši slyšeli poprvé. A to už je stará, či mladá 210 let. |

Rybova Česká mše vánoční, s původním názvem Missa solemnis pastoralis in A, vznikla pravděpodobně v roce 1796 a v témže roce nejspíše zazněla v katolickém kostele ve Starém Rožmitále.

Její autor Jakub Jan Ryba se narodil 26. října 1765 v Přešticích. Od svých sedmi let se věnoval hře na klavír, od devíti hře na housle, otec jej zasvěcoval do tajů varhanického umění. Studium na střední škole mu umožnil strýc, kněz Jan Vaníček, který ho v roce 1780 dal zapsat na piaristické gymnázium v Praze v Panské ulici. Bydlel poblíž Betlémského náměstí u svého strýce, který chtěl, aby se chodil učit k němu do kláštera, a tam Ryba objevil regály plné partitur - z nich studoval kompozici a začal sám skládat. Piaristické gymnázium dokončil s výborným prospěchem roku 1785 a dal se zapsat na filozofii. Praha proměnila venkovského chlapce ve vzdělaného mladého muže, který měl dokonce svolení cvičit na varhany v Klementinu a ve sv. Vítu.

Na jaře 1785 však otec Rybovi nařídil vrátit se do Nepomuku a ucházet se o uvolněné kantorské místo. Nezískal je, ale zpět do Prahy ho už rodiče nepustili. Ryba uvažoval o odchodu do ciziny, ale tehdy otec onemocněl a žádal, aby ho syn zastupoval. Po otcově uzdravení byl zase požádán strýcem Jakoubkem, aby nastoupil jako učitelský pomocník na školu v Mníšku pod Brdy.

Odtud byl roku 1788 povolán jako zástupce učitele do Rožmitálu pod Třemšínem, kde byl po půl roce jmenován skutečným učitelem a strávil zde zbytek svého života. Výuky i všech dalších povinností (staral se o kůr, chrámový sbor, muzikanty, komponoval církevní hudbu) a hned po svém nástupu dokonce založil školní knihovnu, které se ujal s neobyčejnou svědomitostí. Kromě toho zdarma vyučoval hudbě, zavedl vzdělávání pro učedníky a tovaryše a nedělní školu pro dospělé dívky.

Ve svém novém působišti pak komponuje Jakub Jan Ryba hudbu pro všechny příležitosti s cílem zaujmout co nejširší vrstvu posluchačů - seznam jeho skladeb je obrovský, zahrnuje přes 1400 děl, světských i církevních. Zpočátku má Rybova hudební tvorba zřetelný klasicistní ráz, později se propracovává k vyzrálejšímu slohu mozartovského typu s lidově pastorálními prvky.

Své nejslavnější skladby, České mše vánoční s vlastním textem, si údajně moc nevážil, přesto se paradoxně postupem let stala symbolem českých Vánoc. Ač si skladba zachovává formu mše, má ráz české lidové pastýřské hry popisující zrození Ježíška a jeho obdarování prostými lidmi.

Ve svých 25 letech se Ryba oženil s dcerou zesnulého rožmitálského purkrabího Láglera. K trvalému pracovnímu přetížení přistoupila starost o početnou rodinu. Z jeho třinácti dětí jich zůstalo naživu jen sedm.

Být venkovským učitelem bylo v těch dobách spíše živořením, přežíváním, než důstojným a existenčně zajištěným životem. Rybův život ztěžuje navíc ještě to, že za své obrodné úsilí ve prospěch českého národa sklízí nevděk vrchnosti i místních zástupců církve.

Dlouholeté spory s nadřízenými i existenční starosti podlamovaly Rybovo zdraví a stále uštvanější učitel ukončil dobrovolně život po vzoru filozofa Senecy 8. dubna 1815 u hájovny na Štěrbině. Na zdejším paloučku mu byla postavena mohyla. Jako sebevrah byl pochován na odlehlém místě. Teprve po 40 letech dosáhl jeho syn, profesor Lékařské fakulty v Praze MUDr. Josef Ryba, aby byly ostatky jeho otce uloženy na rožmitálském městském hřbitově.

Vaše redakce

Vánoce komercí kouzel (ne)zbavené, aneb co možná nevíte

Za dávných dob našich pohanských předků bylo vánoční období zasvěceno oslavě slunovratu. Nejdůležitější den v roce byl 21. a 22. prosinec - právě doba slunovratu. Oslavován byl nočním bděním a přísným půstem a prováděly se rozličné obřady, které měly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince se vítalo Slunce, které se opět začalo přibližovat k Zemi. Dokládají to dodnes užívaná lidová pořekadla, která pojednávají o prodlužujícím se dni: “na Boží narození o kuří poskočení”, “na Nový rok o slepičí krok”, “na Tři krále o tři kroky dále” a “na Hromnice o hodinu více”.
Pohanské obřady byly postupně vytlačovány svátkem církevním, oslavujícím narození Krista. Lidé se domnívají, že 25. prosinec je dnem narození Ježíše Krista. Dějiny ovšem o této skutečnosti nepodávají žádnou zprávu a ani pisatelé Bible nezaznamenali datum Kristova zrození. Pouze evangelista Lukáš uvádí jisté historické pozadí a zaznamenává, že se tak stalo v době prvního sčítání lidu v římské říši, které nařídil císař Augustus. Na základě císařského výnosu se odebral i Josef z města Nazaratu do judského Betléma, aby se tu zaregistroval společně s Marií, která v té době čekala dítě. O dalším průběhu se Lukáš zmiňuje následovně: „A stalo se, když tam byli, že se jí naplnily dny, kdy měla porodit. I porodila Syna svého prvorozeného, zavinula jej do plenek a položila do jeslí... “ Neuvádí ale, v který den kterého měsíce se tak stalo.
Přestože se představitelé církve snažili pohanské zvyklosti vymýtit, je ještě dodnes oslava Vánoc prostoupena jak církevními, tak pohanskými zvyky - a často si to ani neuvědomujeme, když nějaký takový hluboce zakořeněný zvyk doma bezděky dodržujeme (například schovávání šupiny z kapra, kladení mincí pod talíře, rozkrajování jablek, pouštění skořápek se svíčkou, házení střevíce apod.).
| KDE SE VZAL ADVENTNÍ VĚNEC A ADVENTNÍ KALENDÁŘ?

Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku minulého století, přesněji do Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde tehdy pracoval kněz Johann Hinrich Wichern. V roce 1839 poprvé pověsil před vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké bílé a 19 malých červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však pouze čtyři svíce. Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu Slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci před “drsnými” nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní, jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měly ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Tradiční barva adventního věnce je však nyní červená a zelená, i když původní barvou adventu je barva fialová, podle barvy kněžského roucha.

Za předchůdce dnešních adventních kalendářů se dají považovat čárky křídou zaznamenávající v prosinci každý uplynulý den, či věšení 24 malých obrázků na zeď. První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář s malými barevnými obrázky přilepenými na lepence vyrobil v roce 1908 Gerhard Lang z Maulbronnu.

JAKÝ JE PůVOD SLOVA VÁNOCE?

Výklady jsou nejednoznačné. Jeden z nich, který nepřipouští přejmutí výrazu Vánoce z jiného cizího jazyka a poukazuje na jeho nutnou původnost v každém daném jazyce, tvrdí, že se návrat Slunce oslavoval celých dvanáct dní a dvanáct nocí. Každý den tak symbolizoval jeden měsíc v roce, kterých je také dvanáct. Den pomyslného příchodu jara - 4. den symbolizující duben, s označením “čtvrtý”, se údajně později zkomolil na “štědrý” - ten den se oslavovalo zvláště bujaře. Celému tomuto období se říkalo„ o dvanácti nocích „, později “o dvánnocích”, až z toho zbylo “o Vánocích”. Tento výklad má ryze lidovou povahu a není podložen reálným etymologickým základem. Další výklad bere v úvahu možný vývoj z německého slova Weihnachten. To je zřejmě odvozené od středoněmeckého “zu den wîhen nahten” - což znamená “o posvátných nocích” - což mohly být ony pohanské posvátné svátky oslavující slunovrat. V českém slově Vánoce sledujeme část “-noce” jako v německém “-nachten”.

KDE SE VZAL VÁNOČNÍ STROMEČEK?

Vánoční stromeček, jak ho známe dnes, je výdobytkem 19. století. Přesto ale existuje legenda o irském mnichovi sv. Kolumbánovi, který se v oblasti dnešní Francie snažil tamní obyvatele převést na svatou víru. Všiml si, že o slunovratu uctívají starobylou jedli jako modlu. Kolumbán ji tedy ozdobil hořícími pochodněmi ve tvaru kříže, tím k ní přilákal dav lidí a začal kázat o narození Ježíška. Tolik legenda ze 6. století. Zvyk zdobit vánoční stromeček se pak postupně utvářel od 16. století. U radnice se zdobíval vánoční strom, na němž bývaly navěšeny dárky pro chudé. Kdy se tento zvyk dostává do českých zemí? U nás se vánoční stromeček už tradičně spojuje s ředitelem Stavovského divadla Janem Karlem Liebichem, který proslul ani ne tak svými inscenacemi, jako spíš svým pohnutým životem, ve kterém měly velké místo dluhy. A před každými Vánocemi začali na jeho dveře klepat věřitelé a dožadovali se splátek. Liebich znal vánoční stromeček z rodného Bavorska, a tak prý se v roce 1812 se rozhodl poprvé vystrojit vánoční strom v libeňském zámečku, kde bydlel, aby tam přitáhl své bohaté přátele. Samozřejmě předtím udělal řádnou osvětu v tom směru, že ke stromečku patří dárečky. Přátelé to pochopili a na jeho strom rozvěsili vyplacené směnky, ovšem s přípisem, že to platí jen pro tento rok a o dalších vánocích to nebude pokračovat. A Pražané byli nadšení z novinky, z nového módního trendu. Paradoxně se o šíření vánočního stromečku zasloužili buditelé. Když se totiž stromeček začal objevovat, brojili proti němu jako proti německému zvyku. Tak se o něm dozvěděli i lidé, kteří ho dosud neznali. Ke skutečně masovému rozšíření hodně přispěla i tradice charitativních vánočních stromů, které začaly na náměstích stavět buď městské rady nebo různé dobročinné spolky. Pod stromem byla pokaždé pokladnička s nápisem, na co se vybírá. Za první republiky se tomu začalo říkat "stromy republiky". Je to většinou spojováno se jménem spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, kterému se o vánocích stal životní příběh - našel opuštěné dítě. Potom inicioval stromy republiky na pomoc všem opuštěným dětem.

KOMU VDĚČÍME ZA DÁRKY?

Vzájemné obdarovávání se drobnostmi pod rozsvíceným stromečkem se stalo nedílnou součástí Vánoc až v 19. století. Dříve dárky dostávalo služebnictvo, domácí chasa, tuláci a žebráci. Teprve později si lidé začali dávat dárky mezi sebou. Lidé věřili v magickou moc dárků. Proto děti a mladí lidé dostávali červená jablíčka (zdraví, síla a dlouhověkost), ořechy (moudrost a zralost) a sladké perníky (radost a slast mládí). Mládenec nebo panna dostávali obvykle nějakou ozdobu (štěstí a bohatství). Dítě starší dvanácti let dostávalo každý rok stříbrnou či zlatou minci, jež se o půlnoci uschovala. Dospělí si nadělovali lahve s vínem, sladkosti a kandované ovoce (sladký život). Magickým dárkem byla purpurová látka se zlatou či stříbrnou nití (vitalita, dostatek lásky i rodinného tepla), vonná mast či voňavka (sláva, štěstí a mnoho krásných chvil). Původně dárky nosil sv. Mikuláš, avšak v 16. století se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den, a to přičiněním německého protestantského reformátora Martina Luthera, který nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše, a tak jim je dával až na Štědrý den. Dnes se u nás naštěstí udržují obě tradice.

PROČ SE NA VÁNOCE VĚŠÍ V MÍSTNOSTI JMELÍ?

Jedna z legend praví, že jmelí bylo původně stromem, z jehož větví Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech tento strom porazili Římané a vyrobili z něj kříž, na kterém zemřel Kristus. Strom hanbou seschl a přeměnil se v rostlinu, z níž jsou živy stromy, stejně jako jsou věřící živi z Kristova těla. Za posvátnou však byla tato cizopasná rostlina považována už za dob keltských druidů. Keltové věřili, že jmelí chrání před ohněm a zavěšovali je do domů, aby bránilo v přístupu čarodějnicím a zlým duchům. Věřilo se též, že díky svým lepivým semenům má moc vyvolat a udržet lásku. Ve středověku pak věšeli majitelé nevěstinců jmelí vedle červené lucerny jako příslib lásky prodejné. Dnes známý „líbací“ zvyk pochází z Anglie: muž má právo pod zavěšeným jmelím políbit jakoukoli dívku či ženu, za každý polibek se utrhne jedna bílá bobulka. Poslední bobule se však nechává až do dalších Vánoc, aby z domu neodešla láska.

A JAK JE TO S jesličkami?

Zvyk zobrazování betlémů je doložen již ve 4. stol., ovšem tradici stavění vánočních betlémů založil až v roce 1223 sv. František z Assisi v italské Umbrii. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. Vybral si pro něj jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. Sem pozval v noci 24. prosince vesničany z širého okolí. Podle tradice byla tato událost nejen prvním „betlémem“, ale byla tu prý poprvé sloužena i půlnoční mše. V českých zemích stojí za zvykem stavění betlémů jezuité, kteří je používali od 16. století jako jeden z prostředků rekatolizace. První známý pražský a vůbec český betlém představili jezuité veřejnosti v roce 1560 ve svém kostele sv. Klimenta u Karlova mostu. Když Josef II. ke konci 18. století vykázal betlémy z církevních prostor, poskytli jim útočiště ve svých domovech prostí lidé, kteří se jich odmítli vzdát. K základním figurkám - Ježíškovi v jeslích, Marii, Josefovi, pastýřům s ovečkami a třemi mudrci z Východu - si přidávali i další postavy ze svého nejbližšího okolí. Vše bylo zasazeno do mnohdy fantastické krajiny.

Vaše redakce

HODY, HODY, DOPROVODY

V praktickém životě znamenaly Velikonoce uvítání začátku nového hospodářského roku. Proto se k nim vztahovaly různé obřady, obyčeje, příkazy a zákazy, jejichž společným znakem bylo zajištění dobré sklizně, štěstí a zdraví lidí a dobytka. S rozvojem poznání přírodních zákonitostí se přísné tradice postupně uvolňovaly, takže v současnosti řada obyčejů, obřadů a zvyků nabývá spíše zábavného charakteru a přesouvá se do světa dětí.

|

Oslavy Velikonoc mají velice starou tradici, původem ještě z doby předkřesťanské. Navazovaly pravděpodobně na židovský svátek pesach (odtud latinské označení pascha), jenž byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. Počátek křesťanského letopočtu je odvozen od památky umučení - ukřižování a následného vzkříšení Ježíše Krista. V noci ze soboty na neděli se pak odehrál zázrak zmrtvýchvstání. Proto se ta noc nazývá Velkou nocí. A od ní je odvozen i český název Velikonoce. Příchod Velikonoc avizuje neděle před Božím hodem velikonočním, tzv. Květná neděle, kdy se světí kočičky, dříve také dřevo a voda. V následujícím Modrém pondělí, nazvaném podle látky, která se vyvěšovala v kostele, a Škaredé či Sazometné středě se zejména uklízelo, včetně vymetání komínů, proto Sazometná. Název Škaredá se odvozuje od toho, že ve středu zradil Jidáš Krista (škaredil se na něj). Škaredit bychom se neměli my, jinak se budeme mračit každou středu. Zelený čtvrtek je pojmenován podle zelené barvy Olivové hory, kde začalo Ježíšovo utrpení, případně podle toho, že kněží mají zelené mešní roucho. V kostelech znějí ten den naposledy zvony, neboť prý potom odlétají do Říma a vracejí se až v poledne na Bílou sobotu. Při posledním zvonění má každý zacinkat penězi, aby se ho držely celý rok. Také by se mělo jíst něco zeleného, aby byl člověk zdravý celý rok. Hospodyně začínají péct typické velikonoční pečivo, jidáše. Velký pátek je pro katolíky dnem hlubokého smutku, protože tento den byl ukřižován Kristus a položen do hrobu. Nekoná se mše, ale strojí se Boží hrob, součástí jsou i pašijové hry, které přibližují události z posledních dnů Ježíšova života. Podle pověry se tento den otevírají poklady, čarodějnice mají velkou moc, protože ochránce lidí leží v zemi. Křesťané také drží půst, zejména se nemá jíst maso, nemá se pracovat na zahradě a nic si půjčovat. Pro zdraví a krásu se doporučuje se před východem slunce omýt studenou vodou. Bílou sobotou, nazvanou zřejmě podle barvy roucha novokřtěnců, kteří v prvotních dobách křesťanství přijímali víru, končí čtyřicetidenní půst. V tento den se světí oheň rozdělaný před vchodem do kostela a znovu se rozezní zvony. Hlavním pokrmem je velikonoční hlavička (nádivka), pečou se koláče a mazance. Vrcholem velikonočních svátků je Boží hod velikonoční (velikonoční neděle), neboť se slaví Kristovo zmrtvýchvstání. Někde se světí hlavní velikonoční pokrmy, z nichž kousek dostane každá návštěva. Hospodáři ten den nesli do polí svěcené kočičky z Květné neděle, aby si zajistili dobrou úrodu, ženy a dívky zdobily vajíčka a chlapci pletli pomlázky. Na stole nesměl chybět pečený beránek. Ať už ten masový, častěji nám dobře známý ze sladkého těsta. Opravdového beránka si totiž mohl dovolit jen málokdo. Červené pondělí (velikonoční pondělí) je zvláště v současnosti vyvrcholením svátků, neboť mužská polovina lidstva chodí na koledu s pomlázkou. Odměnou jsou jim obarvená či jinak zdobená vajíčka, někdy i stužky na pomlázku. Etnografové dávají pomlázku do souvislosti se slovem „pomladit“, což má zajistit vyšlehání dívek a žen pomlázkou z čerstvě uříznutého vrbového proutí. V některých regionech jim to mají možnost děvčata oplatit v úterý, ale dívky místo po pomlázce sahají po kýblu s vodou.

Vaše redakce

Víte, nevíte, že

  • Datum Velikonoc se vypočte tak, že se v kalendáři vyhledá, kdy je poprvé měsíc v úplňku po 21. březnu. Velikonoční neděle je pak první nedělí po takto vypočteném prvním jarním úplňku. Může být nejdříve 22. března, nejpozději 25. dubna. Další pravidlo vymezující datum velikonoční neděle tkví v tom, že v jedné devatenáctileté periodě tzv. zlatého čísla nesmí být velikonoční neděle dvakrát v nejzazším přípustném datu, tedy 25. dubna. V takovém případě se ta druhá posune o týden dopředu. První tabulky v českých zemích s výpočtem Velikonoc sestavil známý pražský hvězdář Jan Keller.
|
  • Zvyk konzumovat vejce o Velikonocích souvisí pravděpodobně i s postem, který těmto svátkům předcházel, a při němž se vejce jíst nesměla. Ve spojení s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček doprovázený řadou obřadů a pověr. Jako symbolu života, plodnosti a růstu se jim přisuzovala nadpřirozená moc, která se zvyšovala jejich obarvením nebo připojením ornamentu. Červená barva hrála přitom asi velmi významnou roli, neboť je to barva krve, tedy života. Symbolický význam měl i ornament. Měl snad zprostředkovat styk s předky a tajemnými přírodními silami. Protože kultovní smysl nemělo darování vajíčka, ale požití jeho obsahu, zdobila se vajíčka od nepaměti vařená. Pro účel prodeje se původně plná vajíčka začala z praktických důvodů vyfukovat a v této podobě je většina lidí chápe jako tradiční.
  • Velikonoční zajíček se k nám dostal až počátkem 20. století. Je to utajený dárce, který ukrývá dětem velikonoční dárky, nejčastěji vajíčka, v některých zemích zejména v zahradě. Zajíc je také někdy chápán jako symbol zmrtvýchvstání, neboť „nikdy nespí”, protože nemá oční víčka, a tak může dětem nadělovat dárky. U nás nemá tento zvyk velkou tradici, nicméně se zajíc postupně stal jedním ze symbolů Velikonoc.
  • Velikonoční beránek je znamením obnovy života a jeho vítězství nad smrtí a symbolizuje památku Krista. Když spatřil Jan Křtitel Krista, zvolal: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!”. Kristus vystupuje v roli vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy. Spojení vidí křesťané také s židovskou tradicí svátků paschy, kdy se beránek zabíjel na památku vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví.

Vaše redakce

Pražské jaro slaví šedesátiny

Již šedesát let vlaje každoročně tři týdny v pražských koncertních sálech, divadlech i některých chrámech bledě modrá vlajka s bílým znakem f, symbolizující Mezinárodní hudební festival Pražské jaro. | Začíná 12. května, v den úmrtí hudebního skladatele Bedřicha Smetany, a končí 4. června. Od roku 1952 je festival zahajován cyklem symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany a uzavírán Devátou symfonií Ludwiga van Beethovena. Letos to bude trochu jinak. Stejně jako v době svého vzniku v roce 1946 bude Pražské jaro zahájeno již v předvečer výročního dne Smetanova úmrtí 11. května historickou replikou prvého pražskojarního koncertu, na němž tehdy Rafael Kubelík s Českou filharmonií, která v tom roce slavila svoje padesáté narozeniny, uvedl díla J. B. Foerstera, Otakara Ostrčila a Dvořákovu Sedmou symfonii. Před Českou filharmonií stane tentokráte její současný šéfdirigent Zdeněk Mácal. Tradiční Má vlast zazní až další den pod taktovkou Ondřeje Kukala v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jemuž se této cti dostává s ohledem na oslavy 80. výročí založení tělesa. Jen tak mimochodem, Praha se může pochlubit tím, že první hudební festival se tu konal už v roce 1297, kdy se sem sjeli muzikanti z celé Evropy. Hudební slavnost se konala na královském dvoře Přemyslovců a zúčastnili se ho takzvaní minnesängři. Na Pražský hrad je svolal Václav II., sám skladatel milostných písní. Centrem festivalu Pražské jaro je od jeho založení budova Rudolfina, která má zajímavou historii a od svého vzniku je spojena s hudbou. Místo, na němž budova Rudolfina stojí, bylo ještě za panování císaře Rudolfa II. dosti nevábné a shromažďovala se tu pochybná individua, takže prý podle toho se mu začalo říkat Na Rejdišti. Jiným důvodem tohoto názvu mohlo být zřízení jízdárny v roce 1665. Ani v pozdějších letech nevypadalo lépe. V letech 1876 až 1884 tu byla podle návrhu architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze postavena monumentální budova z peněz České spořitelny, tehdy německého ústavu Böhmische Sparkasse, jejíž zastupitelstvo se rozhodlo k 50. výročí založení tohoto nejstaršího peněžního ústavu v Praze vybudovat velkolepý stánek pro umění. Zastupitelstvo ústavu požádalo tehdy korunního prince (arcivévodu) a následníka habsburského trůnu Rudolfa, aby budova mohla nést jeho jméno Rudolfinum.

Spořitelnou darované dva milióny zlatých dodnes připomínají včelky, symboly spořivosti, na kamenných sfingách vchodu do budovy od Alšova nábřeží. Stejný symbol včelky je v Dvořákově síni, kde zlatou včelku v modrém poli nesou andílci. Slavnostní otevření budovy, která měla sloužit pro obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění, Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, k vystavení exponátů Uměleckoprůmyslového muzea, které v té době ještě nemělo vlastní budovu, a Hudební konzervatoři, se konalo 7. února 1885. Úvodní koncert v Rudolfinu řídil tehdejší ředitel konzervatoře Antonín Bennewitz, který přednesl mezi jiným Dvořákovu II. slovanskou rapsodii. O jedenáct let později, v lednu 1896, zde zahájila činnost Česká filharmonie, která na svém prvním koncertě pod taktovkou Antonína Dvořáka hrála III. slovanskou rapsodii a symfonii Z nového světa. Na počest této události byla pak koncertní síň pojmenována Dvořákovou síní. Po vzniku samostatného Československa sloužil novorenesanční palác parlamentu nového státu, pro jehož potřeby provedli stavební úpravy architekti Václav Roštlapil a Rudolf Kříženecký. Znamenalo to značný zásah do vyvážené podstaty stavby. V roce 1925 byl dům spojen s budovou sousedního Akademického gymnazia, kde byly zřízeny parlamentní kluby. V roce 1923 přešla budova z majetku České spořitelny do majetku státu. Parlamentu budova sloužila až do německé okupace v roce 1939. Za druhé světové války v letech 1940 až 1942 část Rudolfina rekonstruoval arch. Antonín Engel (jediný tehdy žijící žák Josefa Zítka) a Bohumír Kozák zpět pro hudební účely, tentokrát pro Německou filharmonii, čímž vlastně zachránili koncertní části objektu. Z doby okupace se traduje historka o rozkazu říšského protektora Reinharda Heydricha odstranit sochu Mendelssohna- Bartholdyho z atiky Rudolfina pro jeho neárijský původ. Dělníci omylem začali odstraňovat sochu Hitlerova oblíbence Richarda Wagnera, naštěstí se na omyl včas přišlo a byl napraven. Socha Mendelsohna- Bartholdyho byla během války tajně ukryta a po válce vrácena zpět na své místo. Po skončení války budova opět krátkou dobu sloužila potřebám Prozatímního národního shromáždění, ale záhy se stala sídlem České filharmonie a hudebního školství a přejmenována na Dům umělců. Původní historický název byl obnoven po roce 1989. Zatím poslední rekonstrukce podle návrhu architekta Karla Pragera pro původní hudební a výtvarné poslání se uskutečnila v letech 1990 až 1992. O dva roky později, 1. ledna 1994, zahájila svou činnost Galerie Rudolfinum. Letošní 61. jubilejní ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro nabízí během tří týdnů 46 koncertů včetně dvou finálových koncertů Mezinárodní hudební soutěže v oborech violoncello a varhany na patnácti místech Prahy, samozřejmě včetně Rudolfina, které je národní kulturní památkou.

Vaše redakce

Prostituce byla, je a bude

V mnoha původních společnostech byla volná láska považována za posvátnou a přirozenou. Dívka, která holdovala volné lásce, nebyla v opovržení, nýbrž byla pokládána za zasvěcenou bohům. Prostituce byla součástí mnohých magických obřadů souvisejících s kultem plodnosti. Je zřejmé, že s koncem antického světa prostituce nezmizela, s příchodem křesťanství však byly potlačeny všechny orgiastické kulty, včetně chrámové prostituce.

|

Za zlatý věk prostituce je označována antika. V této době údajně existovalo 66 názvů pro ženskou a 74 pro mužskou prostituci. Nejstarším a nejoblíbenějším výrazem prý bylo porné.

V žádné době a v žádném městě světa nehrály lehké ženy a prostitutky větší roli než v Athénách a Korintu ve zlatém věku řecké kultury. Filozof a zákonodárce Solon nechal zřídit první nevěstinec, do něhož nechal koupit mladé otrokyně a stanovil nízké vstupné. Athény ochotně prostituci trpěly, protože jim z ní plynuly nemalé daně. Nevěstky byly pro stát tak důležité, že si musely vyžádat zvláštní povolení, když chtěly překročit athénské hranice, a poskytnout záruky, že se vrátí. V Řecku a později i v ostatních starověkých městech musely prostitutky nosit zvláštní oblečení určené barvy nebo jasné znamení, aby se odlišily od počestných žen. Také nevěstince musely být označeny. Veřejná prostituce se objevovala hlavně při zvláštních příležitostech, jako byly slavnosti. V Římě byla spíše než ženská oblíbenější mužská prostituce.

Křesťanství vyzývalo k cudnosti, odříkání a pohlavní zdrženlivosti, ale i církev se s prostitucí musela nakonec smířit. Dokonce jí z ní plynuly určité výhody. Papežská komora pobírala příjem z domů, které pronajímala správcům nevěstinců. Nad prostitucí bděla stálá církevní i světská kontrola.

Ve vrcholném středověku se rozhodli městští hodnostáři zřídit pro vojáky, cestující a zámožné měšťany tzv. zábavní domy. Ženy v těchto domech měly mnoho výhod, město nad nimi drželo ochrannou ruku, nesmělo se jim ubližovat a okrádat je o mzdu. Prastaré řemeslo prostitutek mělo tedy ve středověkém městě de facto svá cechovní pravidla, bylo zatíženo daněmi a chráněno před nekalou konkurencí. Ženské domy spravovalo sice město, ale muselo odvádět církvi část výnosů. Lehké ženy sloužily hlavně vojákům a duchovním. Nejčastějšími zákazníky pařížských prostitutek byli zase studenti.

V 17. a 18. století měl luxus a velkolepost zařízení vrátit hostům důvěru v prostituci, velmi ohroženou epidemiemi syfilis. Tato nakažlivá nemoc mařila veškeré potěšení z kurtizán a byla mnohem účinnější než všechna nařízení zakazující prostituci. Moderní společnost začala dávat přednost tajné prostituci a hodinovým hotelům, protože jí připadaly diskrétnější než nevěstince. Po válce si sex a prostituce vytvořily novou říši v najímaných bytech a apartmánech.

Prostituce v Praze

První nevěstinec v Praze založil v roce 1276 notář krále Otakara II. a stál na Malé Straně poblíž kláštera sv. Tomáše. Nejznámější centra pražských prostitutek byla ve středověku v Krakovské ulici, na Koňském trhu a v Benátkách. Ale prostituci se dařilo dobře i mimo hlavní centra. Prostitutky bydlely blízko městského kata, který byl městskou radou ustanoven za jejich dozor. Počet prostitutek se ještě zvýšil, když se Praha stala významným evropským univerzitním městem. V období husitských válek byly všechny prostitutky z Prahy vyhnány a nevěstince rozbořeny. Pro trestání cizoložství, smilstva a jiných nemravností byl dokonce zřízen zvláštní úřad.

Prostituce začala zase vzkvétat za dob Zikmunda Lucemburského. Arcibiskup Jan Rokycana nařídil, aby byly prostitutky nějak viditelně označeny, a také požadoval opětné zřízení radního mravního úřadu. Dalším velkým impulzem pro pražskou prostituci bylo přesídlení císařského dvora z Vídně do Prahy. Prostituce přežila i třicetiletou válku i hrozné morové epidemie v 17. a 18. století. V této době byla prostituce tolerována bez výraznějších zásahů ze strany veřejné moci.

Během války mezi Pruskem a Rakouskem koupil v Praze v Kamzíkově ulici Dům U červeného páva kavárník Emanuel Goldschmied, který zde provozoval „volný obchod”. Do jeho podniku s dámskou obsluhou přicházeli pruští důstojníci za pobavením, na něž byla v té době sazba tři tolary. Vzhledem k tomu, že podnik byl na tehdejší dobu zařízen poměrně přepychově, navštívila jej podle historických svědectví řada významných osobností. K nejpřednějším hostům patřil Otto von Bismarck. Podle očitých svědků se „železný kancléř ukázal jako štramák, neboť vyběhl po strmých schodech nahoru do patra do pokojíků šestkrát za sebou a to s různými dívkami. Pruští důstojníci, sedící dole, bledli závistí”. Dalšími slavnými hosty byli arcivévoda a rakouský následník trůnu Ferdinand d´Este a jeho syn Karel. K slavným návštěvníkům patřil i hudební skladatel Gustav Mahler.

V roce 1916 došlo výnosem bývalého místodržitelství pro Království české k vlastně poslední úpravě tzv. reglementace prostituce (snaze ovládat tento jev stanovením řádu a pravidel). V něm se stanovilo, že prostituce může být buď dobrovolná nebo provedená z moci úřední. Registrace probíhala vydáním zdravotní knížky. Každá z prostitutek se musela nejdříve podrobit lékařské prohlídce a podepsat protokol, v němž prohlásila, že se stává prostitutkou dobrovolně. Bylo-li shledáno, že je nakažena, byla nejdříve poslána do nemocnice. Protokol obsahoval popis postavy, obličeje, vlasů, zubů i zvláštních znamení. Bylo tam vyznačeno také datum a místo narození a podepsaný závazek, že se podrobí každý týden dvakrát lékařské prohlídce a ihned oznámí každou změnu svého obydlí na komisařství. Policie tak byla ochotna tolerovat veřejné domy, pouliční prostituce trpěna nebyla.

Od počátku 20. století začaly veřejné domy pomalu vycházet z módy. Těžiště prostituce se začalo přesouvat na ulici, protože tam neměla policie už takové možnosti kontroly. A jsme v současnosti. Známými lokalitami pražské pouliční prostituce bývaly ještě v polovině devadesátých let Perlová ulice a Skořepka. Poté se posunula do ulice Na Můstku a na Václavské náměstí. Loni v květnu vydalo pražské zastupitelstvo obecně závaznou vyhlášku zakazující nabízení erotických služeb i erotických vystoupení na celém území Prahy. Jak je dodržována, se každý může přesvědčit sám.


Československá republika převzala při svém vzniku reglementační systém zavedený rakouským „tuláckým zákonem” z roku 1885. Byly povoleny nevěstince a policie mohla určit okruh pohostinství a hodinových hotelů, které mohly prostitutky navštěvovat. Sama prostituce byla ovšem považována za živnost nedovolenou. V roce 1922 byl přijat zákon o potírání pohlavních nemocí, v němž bylo ustanovení, že zřizování nevěstinců se zakazuje a trestá. Protektorátní nařízení z roku 1943 zmocňovalo ministra vnitra, aby svým výnosem vydával nařízení nutná k postižení prostituce a dozoru nad ní. Poválečná úprava trestního zákona z roku 1948 sice zrušila sankce v zákonu z roku 1922, ale prostituce měla být nadále stíhána jako správní delikt trestaný veřejným pokáráním, pokutou, až odnětím svobody na 14 dní. V roce 1961 bylo přestupkovým zákonem zrušeno uložení trestu odnětí svobody. Trestní zákon z roku 1956 však mezitím zavedl trestný čin příživnictví a zakotvil trestnost kuplířství. Pojem prostituce se krátce objevil v trestním zákoně z roku 1961 (šlo o skutkovou podstatu trestného činu příživnictví), ale v roce 1965 se definitivně z jeho terminologie vytratil. Zákon o přečinech z roku 1969 zakotvil ještě přečin příživnictví, v roce 1990 byl přečin i trestný čin příživnictví zrušen. A tak pojmy jako prostituce, příživnictví, nevěstinec či vyhýbání se poctivé práci v současném právním řádu neexistují. Trestné jsou pouze činy související s prostitucí, jako je kuplířství, šíření pohlavních chorob, ohrožování mravní výchovy mládeže či obchodování s dětmi, nikoliv samotný prodej sexu.


Vlasta Hlušičková

Židé tu žijí odedávna

Přes veškerá protivenství, pogromy a pokusy o vypovězení nebyla nikdy v tisícileté historii přerušena kontinuita zdejšího židovského osídlení a náboženského života. Praha se naopak často stávala útočištěm Židů, vyháněných z okolních zemí |

Není známo zcela přesně, kdy první Židé dospěli na své pouti Evropou až na území českých zemí, ale podle textu arabského Žida, cestovatele Ibrahíma ibn Jakúba, jenž na své cestě Evropou zavítal roku 973 do Čech, byli v Praze Židé již v této době důležitou složkou obchodu. Tehdy sídlila židovská osada zřejmě v blízkosti knížecího tržiště v podhradí Pražského hradu. Kronikář Kosmas se zmiňuje o bohaté židovské osadě vyšehradské a také o osadě malostranské, která však kolem roku 1096 zažila dva velké pogromy, a v důsledku toho zřejmě zanikla. Při velkém požáru roku 1142 lehla popelem synogoga a židovské domy i na území dnešní Malé Strany. Židé pak hledali útočiště na pravém břehu Vltavy. Ke svému sídlu si vybrali obchodní cestu vedoucí k nejstaršímu pražskému brodu v místech dnešního Mánesova mostu. Nejstarším židovským sídlištěm na území pozdějšího Židovského Města byla osada v blízkosti Staré školy, na místě dnešní Španělské synagogy. V okolí dnešní Staronové synagogy vznikla další osada, jádro pozdějšího ghetta.

Stejně jako pro celou Prahu, tak i pro gheto je důležitým mezníkem 13. století, kdy král Václav I. povýšil pražské podhradí na město, základ Starého města pražského. Ohrazení do sebe pojalo i židovské osady. Soudí se, že právní postavení Židů v Čechách i v Praze bylo až do křižáckých válek poměrně příznivé. Židé tu celkem svobodně obchodovali s koňmi, otroky, vlnou, obilím, sladem, suknem, sklem, kameninou, ale i pivem, vínem, kořením a barvivy. Pak se jejich postavení začalo zhoršovat. Až král Přemysl Otakar II. vydal roku 1254 Židům rozsáhlá privilegia. Židovským obcím byla potvrzena svoboda náboženského života a povoleno zřízení vlastní samosprávy a soudnictví. Vstupy do židovské čtvrti v Praze byly uzavřeny šesti brankami na ochranu Židů jako přímých poddaných krále.

Praha vždy byla významným centrem židovské kultury

A to již od ranného středověku, zejména však za vlády císaře Rudolfa II., kdy zde působilo mnoho významných rabínů, filosofů a učenců. Právě v této době se zrodily nejbarvitější pověsti z židovského města pražského a založily slávu tajemného pražského ghetta. K nejznámějším patří pověst o Golemovi. Stala se námětem k divadelním hrám, románům, dočkala se i filmového zpracování. Třikrát Golema zfilmoval v letech 1914, 1917 a 1926 režisér P. Wegener, v roce 1937 vznikl česko-francouzský film Golem režiséra J. Duviviera. Mnohem populárnější je u nás ovšem film M. Friče Císařův pekař a Pekařův císař a píseň J. Voskovce a J. Wericha o Golemovi.

K nejslavnějším osobnostem renesačního ghetta patří rabín Elieser Aškenazi, mnohem proslulejší rabín Leva ben Becalel, známý jako rabi Löv, a primas Židovského Města Mordechaj Meisel. Tyto tři osobnosti daly roku 1564 popud ke stavbě dnes již neexistující budovy, která plnila několik úkolů. Stávala v rohu židovského hřbitova na místě, kde dnes stojí Klausová synagoga a podle dochované tradice se skládala ze tří oddělených celků. V jednom založil rabi Löv vysokou školu talmudistickou, v druhém byla nemocnice a snad i lázně, v třetím synagoga.

Tehdy také, na popud obou rabínů, vzniklo pověstné pražské pohřební bratrstvo, které se začalo zabývat organizovanou péčí o mrtvé. Následně se tato organizace rozšířila nejen do židovských náboženských obcí v Čechách i na Moravě, ale i v celé Evropě. V šedesátých letech 16. století se také začíná mnohem rázněji projevovat činnost náboženské obce pražské jako světské organizace. Tehdy se také začala stavět v těsné blízkosti Staronové synagogy ze 13. století radnice a hned vedle ní Vysoká synagoga jako jakási radniční kaple.

Politická a občanská rovnoprávnost s ostatními obyvateli byla Židům v rámci Rakouska-Uherska přiznána v roce 1867. Židovské Město bylo v roce 1850 začleněno do pražských měst jako Praha V. a na památku návštěvy císaře v ghettu nazváno Josefov.

Asanace Josefova

Vzhledem k tomu, že se zámožnější Židé začali z Josefova stěhovat, stará zástavba rychle chátrala. A tak kvůli přelidněnosti, špatným hygienickým podmínkám, vysoké úmrtnosti a častým záplavám rozhodla městská rada o asanaci Josefova a jeho celkové přestavbě. Židé sami se příliš nebránili a asanaci spíše podporovali. Nové budovy se začaly stavět v roce 1900. Na obranu záchrany významných památek a jejich dokumentace se postavili čeští umělci, zejména Vilém Mrštík, Zdena Braunerová, ale i Umělecká beseda a později Spolek za starou Prahu. Pražské ghetto mělo původně 300 domů a 31 uliček. V současnosti stojí na stejné ploše 83 domů, 10 ulic, Staronová a Velká synagoga, Židovská radnice, Starý židovský hřbitov, Maiselova, Pinkasova, Klausová a Španělská synagoga.

-iru-

100 let Židovského muzea v Praze

Letos uplyne 100 let od vzniku Židovského muzea v Praze. U jeho zrodu v roce 1906 stáli historik Salomon Hugo Lieben a August Stein, představitel českožidovského hnutí a pozdější předseda pražské židovské obce. Původním záměrem bylo zachovat cenné umělecké předměty zejména z pražských synagog, které byly v rámci přestavby Židovského Města počátkem 20. století zbořeny, ale i sbírat a vystavovat židovské předměty, staré tisky i archiválie z českých zemí. | Budova architekta Antonína Gerstla je postavena v pseudorománském slohu původně jako márnice židovského hřbitova. První výstavu svých sbírek muzeum otevřelo v roce 1909 a v současnosti představuje se sbírkami v dalších budovách kolekci reálií od 15. století, jimž jen stěží konkurují jiná evropská muzea.

Po nacistické okupaci 15. března 1939 bylo muzeum pro veřejnost uzavřeno a sbírky přešly do správy pražské židovské obce. Poté, co začaly v roce 1941 deportace Židů do koncentračních táborů, hledala židovská obec způsob, jak by zachránila nejen sbírky muzea, ale i ohrožené památky ze 153 zrušených židovských obcí a synagog Čech a Moravy. Po dlouhých jednáních schválili nacisté projekt Ústředního židovského muzea a tak se podařilo shromáždit a uskladnit nesmírné množství předmětů. V létě a na podzim roku 1944 byli zaměstnanci muzea deportováni do Terezína a Osvětimi, kde většina z nich zahynula. Po válce přešlo Židovské muzeum pod správu Rady židovských obcí ČR, ale to netrvalo dlouho, neboť v roce 1950 bylo muzeum zestátněno. K 1. říjnu 1994 byly budovy vráceny Židovské obci v Praze a sbírky Federaci židovských obcí ČR. Současně byl obnoven statut Židovského muzea jako nestátní instituce.

Během následujících let byly postupně obnoveny další židovské historické objekty a v nich se zřídily další expozice, které ročně navštíví kolem 600 000 návštěvníků z celého světa. V souvislosti se svým stoletým výročím je Židovské muzeum garantem celoročního projektu pod názvem Rok s židovskou kulturou, v jehož rámci se po celý rok budou nejen v Praze, ale i na mnoha místech republiky konat nejrůznější akce divadel a galerií, uskuteční koncerty, filmové a hudební přehlídky.

Židovské muzeum v Praze je otevřeno denně s výjimkou soboty a židovských svátků listopad - březen - 9:00 - 16:30 h, duben - říjen - 9:00 - 18:00 h

Vlasta Hlušičková

Mozartovi jeho Pražané rozumějí

Celý svět letos slaví 250 let od narození hudebního génia, Wolfganga Amadea Mozarta (27. 1. 1756 - 5. 12. 1791). Jeho pět návštěv Prahy je, s výjimkou jeho pobytů na Bertramce, úzce spojeno s územím dnešní Prahy 1.

Hned první návštěva Prahy, v níž pobýval v lednu a únoru 1787, W. A. Mozarta potěšila, protože byl všude srdečně vítán. Pražané znali jeho opery Únos ze serailu a hlavně Figarovu svatbu. Zahrnuli skladatele nadšenými ovacemi, když 19. ledna uspořádal v Nosticově (nyní Stavovském) divadle akademii, na níž sám hrál a řídil svoje skladby, nemluvě již o nadšení, když den poté dirigoval Figarovu svatbu. Tehdy bydlel Mozart se svou manželkou Konstancií u hraběte Thuna v jeho paláci na Malé Straně.

|

V Nerudově ulici je palác Bretfeldský, o němž se tvrdí, že se tu na konci 18. století konaly velmi známé plesy. Jednoho, právě v lednu 1787, se prý zúčastnil nejen Mozart, nýbrž i známý italský dobrodruh Giacomo Cassanova, v té době dvaašedesátiletý knihovník hraběte Valdštejna v Duchcově. Spisovatel Louis Fürnberg, jihlavský rodák, napsal o jejich setkání novelu, která bývá překládána z němčiny pod názvem Amadé a Cassanova.

K zajímavým epizodám Mozartova prvního pobytu v Praze jistě patří i návštěva proslulého salónu hraběte Pachty z Rájova v jeho rokokovém paláci na Anenském náměstí. Pachtové měli výbornou kapelu, chodíval sem i tehdejší nejznámější český skladatel Josef Mysliveček, jehož rodiče vlastnili mlýn na místě dnešního Smetanova muzea na Novotného lávce. A když Mozart roku 1777 navštívil nemocného Myslivečka v Mnichově, ten mu slíbil, že mu napíše doporučující dopis pro Pachtu. Mozart se tehdy k cestě do Prahy neodhodlal. S návštěvou paláce U Pachtů, která se uskutečnila až po deseti letech, je spojena malá pololegendička. Mozart byl prý pozván na večeři, ale místo prostřeného stolu ho čekal stůl s brkem, kalamář a notový papír. A že bude z tohoto „vězení” propuštěn až poté, co složí pro pachtovskou kapelu nějakou taneční kompozici. A tak prý vznikly Kontratanze.

Zaznamenána je také skladatelova návštěva v Klementinu, kterou připomíná jeho busta u vchodu do Zrcadlové kaple a Mozartův sál s rokokovými malbami, který ovšem není veřejnosti běžně přístupný.

Ještě téhož roku na podzim přijel W. A. Mozart do Prahy podruhé. Bydlel v domě u Tří zlatých lvů na rohu Martinské ulice a Uhelného trhu. Dnes je na tomto domě jeho pamětní deska. Rád chodíval do kavárny U Šturmů na Uhelném trhu, kde hrával kulečník. Jiná jeho oblíbená zastávka byla v kavárně v domě U modrého hroznu v Havířské ulici, přímo naproti Stavovskému divadlu.

Brzy se ovšem z Uhelného trhu Mozart přestěhoval k manželům Duškovým na Bertramku, kde dokončoval operu Don Giovanni na text Lorenza da Ponte, který v téže době bydlel v Platýzu. Byla to opera, kterou Mozart Pražanům slíbil za lásku a obdiv, kterou mu projevovali. Také s Bertramkou je, jak známo, spojeno Mozartovo „vězení”. Je to nejslavnější epizoda spojená s Bertramkou, kde byl Mozart zavřen v pokoji, aby tak byl donucen na poslední chvíli dokončit předehru k Donu Giovannimu a doručit ji orchestru Nosticova divadla těsně před premiérou opery, která se konala v pondělí 29. října 1787. Orchestr předehru hrál bez zkoušky z listu.

Během této návštěvy se Mozart zastavil ve Strahovském klášteře a v jeho bazilice improvizoval na varhany. Potřetí navštívil W. A. Mozart Prahu v dubnu roku 1789. Bydlel v známém hotelu U zlatého jednorožce na Malé Straně. Odskočil si do Drážďan a do Lipska a na zpáteční cestě se zastavil v Praze počtvrté.

Popáté a naposledy pobyl W. A. Mozart v Praze od 28. srpna 1791 a bydlel opět na Bertramce. Osobně řídil pražské provedení opery La clemenza di Tito, komponované na objednávku českých stavů ke korunovaci Leopolda II.

Byly to poslední měsíce Mozartova života. Prahu opustil již churavý, ještě stačil zažít úspěch při vídeňské premiéře své opery Kouzelná flétna a 5. prosince 1791 zemřel ve věku 35 let. Praha k jeho poctě už 14. prosince uspořádala velké rekviem v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Účinkovaly tři sbory, 120 hudebníků, sólo zpívala Josefina Dušková.

Vlasta Hlušičková

Bertramka

Muzeum W. A. Mozarta a manželů Duškových

Hlavní objekt dnešní Betramky byl postaven z lomové opuky na přelomu 17. a 18. století na místě starého dřevěného viničního domu. Pojmenována je podle jednoho z pozdějších majitelů Františka z Bertramu či Petranu. Po dalších majitelích koupila celou usedlost v roce 1784 slavná operní pěvkyně Josefina Dušková, v té době už osm let provdaná za svého učitele hudby a skladatele F. X. Duška. Jemu bylo v té době 53 let, jeho manželce, dceři pražského lékárníka, 35 let. Na svatební cestě v roce 1777 se seznámili s rodinou salzburského dvorního arcibiskupského hudebníka Leopolda Mozarta, jehož synovi Wolfgangovi bylo tehdy jednadvacet let. Od té doby si Mozartovi a Duškovi pravidelně psali a opakovaně zvali mladého Amadea do Prahy na návštěvu.

|

Ta se nakonec uskutečnila až po deseti letech, v lednu 1787, ale Mozart Josefinu Duškovou při své první návštěvě Bertramky nezastihl, protože právě v té době koncertovala v Drážďanech.

F. X. Dušek v roce 1799 zemřel a Josefina brzy po jeho smrti Bertramku prodala. Pak se tu vystřídalo dalších několik majitelů, až ji v roce 1838 získal Mozartův ctitel Lambert Popelka. Poslední majitelka Bertramky vilu odkázala v roce 1925 mezinárodní nadaci Mozarteum ve Vídni.

V roce 1873 byla usedlost po požáru částečně přestavěna a pro návštěvníky zde byla založena pamětní kniha, která sloužila až do roku 1927, kdy byla v Praze založena Mozartova obec, která se snažila objekt koupit. Podařilo se jí to v roce 1929 a v jejím vlastnictví Bertramka zůstala až do roku 1986, kdy ji převzal stát. Obci chyběly prostředky na nákladnější rekonstrukci. Teprve při úvahách o oslavách dvoustého výročí skladatelova narození padlo v roce 1955 rozhodnutí o vybudování Mozartova památníku. Celkově byla Bertramka rekonstruována v roce 1987.

V muzeu, které je otevřeno celoročně, je nyní stálá expozice, obsahující množství cenných dokladů, notových záznamů, dobových tisků, rytin, obrazů a dalších dokumentů, připomínajících Mozartovy návštěvy Bertramky a Prahy. Jsou zde také dva klávesové nástroje, na něž W. A. Mozart v Praze hrál.

Vlasta Hlušičková